Před dvěma roky jsem v Tádžikistánu strávil jen pár dní a tak bylo mým hlavním cílem nejen projet téměř všechny možné cesty na Pamíru, ale také strávit opět hodně času s místními a poznat kulturu, která je mnohem více Pamírská, než Tádžická.
Hranice mezi Kyrgyzstánem a Tádžikistánem je trochu zvlášní, nejen že leží v nadmořscé výšce 4280 m.n.m ale taky jí dělí asi 15 kilometrů přes Kyzyl-Art pass. Hraniční kontrola je úplně v pohodě, jen platím pár dolarů za všemožné byrokratické nesmysly a na oplatáku dostávám dokument k motorce, který mě opravňuje být v Tádžikistánu s motorkou jen 15 dní a i když zkouším vojáka přemluvit jestli by povolení nešlo udělat delší, tak mi se zklamáním v očích oznamuje, že to bohužel nemůže. Já hned vím, že těch 15 dní určitě překročim, ale nebudu předbíhat.
Simku s internetem zařizuji hned v prvním větším městě - Murghab a dávám první zprávu domů že žiju, protože se moc věcí od mojeho prvního výletu v osmnácti moc nezměnilo. Hlásit se musím pořád. A hned poznávám, že za ty dva roky se tu internet a pokrytí dost zrychlilo a zlepšilo, holt pokrok nezastavíš. Dolary měním za Tádžické sumy a vyrážím pomalu do Wahkanského údolí, které se nachází na hranicích s Afghánistánem a kopíruje řeku Panj, která tvoří hranici. Ještě ale než sjedu z M41 tak projíždím vesnicí Alichur a cesta v tomhle místě je opravdu hrozná. Velké boule v asfaltu, nespočet děr a motorka lítá sem a tam. V jednom okamžiku se mi otevírá kufr a cítím, že za jízdy něco vypadává… snad jen flaška s pitím. Hned zastavuji a s hrůzou otevírám pootevřené víko, flaška tam je, ale foťák nikde. Ty idiote! Nadávám si a jedu hledat zbytky foťáku. Není možný aby tenhle pád přežil. Po pár metrech nacházím tělo foťáku bez objektivu. Foťák při dopadu na zem spadnul nejspíš přimo na objektiv a ten explodoval, ale díky tomu to tělo přezilo celkem bez úhony! Uff! Sem docela klikař. Sice přicházím o krátky objektiv, ale pořád mám ještě druhý a tak můžu pořád fotit! No a nový objektiv snad seženu v Dušanbe.
Odbočuji z Pamir Highway a vydávám se do údolí. Na cestě je pár vojenských check-pointů kde si vždy vojáci zapísují moje číslo pasu, víza a zkontrolují jestli mám GBAO permit - ve zkratce povolení pro tuto oblast. Ještě ale než cesta začne klesat k řece Panj užívám si výhledy na 6 tisícové vrcholky hor a jsem v euforii! Miluju to tu! Ve Wakhanu je díky vodě z řeky spoustu úrodných oáz, kde žijí lidé a ještě více komárů, kteří okupují malé vesničky a tak repelent po mě teče proudem, ale i ten moc nepomáhá. Navíc ale je tu takí spustu thermálních pramenů vyvěrajícíh přimo ze země a tak navštěvuji téměř všechny a relaxuji. Nejhezčí ze všech jsou ale lázně Bibi Fatima, které se nachází pár kilomterů nad vesničkou Tugozz. Průzačně horká voda, stříkající přimo ze skály! Neuvěřitelnej zážitek! Večer přijíždím do městečka Iskhashim a za pár dolarů beru ubytování i s večeří. Místní mi oznamují, že je opět po několika letech otevřený Afghánský trh v Afghánském Ishkashimu, na který nepotřebuji víza! To si nesmím nechat ujít! Druhý den proto nechávám motorku u ubytování a vyrážím s místními na hranici. Jen ukazuji pas a přes most pokračuji do Afghánistánu! Trh se defacto nachází mezi hranicemi na malém ostrůvku uprostřed řeky a z obou stran sem proudí davy místních. Na Afghánské straně je vidět, že vojenská konrola je opravdu důsledná, ještě aby ne, když před 4 roky zavřeli trh právě kvůli útoku Talibanu na hranicích a dnes je to podruhé co je trh po 4 letech otevřený. Afghánci oděni v tradičních oděvu prodávájí všemožné věci a já si připadám jako ve snu. Je to opravdu kulturní zážitek! Jen škoda, že se tu nesmí fotit… ale pár fotek na tajno naštěstí stejně stihnu udělat!
Sepsal Ondřej Vlk
Přečti si další díly:
Ondřej na cestě do Magadanu - část 1.
Ondřej na cestě do Magadanu - část 2.
Ondřej na cestě do Magadanu - část 3.
Ondřej na cestě do Magadanu - část 4.
Ondřej na cestě do Magadanu - část 5.
Ondřej na cestě do Magadanu - část 7.
