I když by to bylo jen tlačení do kopce, šílený nápad trmácet se s koloběžkou někde v Himalájích mě neopouští. No a tak si sedím u toho jezera a hraju si s myšlenkami, když mi najednou zavibruje telefon a tam zpráva, která všechno změnila.
"Ahooj, doslechli jsme se o tobě. Teď jsme se vrátili do Pokhary. Můžem se sejít?" ... Aha, Češi! Tady! V Pokhaře! Ihned jsem odepsal, a netrvalo to ani hodinu a už jsem se vítal s Dášou a Kubou. Mám radost, že skoro po měsíci si můžu zase s někým promluvit česky. Dozvídám se, že Dáša s Kubou jedou na kolech až z Nového Zélandu domů do Čech a před pár dny se vrátili z Annapuren. Prostě to vyjeli na kolech! Když to dali lidi na kolech, tak to přece musí jít i na koloběžce!
Je další den ráno, koukám ze střechy na ty mraky a najednou v celé své kráse se odhaluje to pohoří pokryté sněhem. V tu chvíli neváhám ani minutu a jedu si zařídit permit (povolení) do Himalájí. Všechno jde hladce a ještě to odpoledne se znovu scházím s novými přáteli z Čech a nechávám si poradit kde, co a jak. Zdá se, že Nepál mi je osudným. Všichni říkali, že to je nemožné se sem na koloběžce dostat. A proč by ne. Za zkoušku to stojí. Chci vidět ten jiný svět za těmi zelenými kopci.
„To je konec, to prostě nejde,“ dostanu ze sebe, když koloběžka sklouzla po kamenech. Sednu si a chvilku přemýšlím, jestli to mám zapotřebí a nechávám se unášet fantasy představama, když mě z nich probudí přicházející bouřka. V dáli vidím ty zatracený hory, který se konečně začínají přibližovat. Ano, mám to zapotřebí!
Potkávám na cestě spoustu lidí - holky z Izraele, jednoho bláznivého Rusa, kterému říkám Vladimir, i přestože se jmenuje Jevgenij, dva kluky z Jižní Koreje (takoví dva Kimové, co si jsou fakt podobný) a taky jednoho Němce, kterému zas říkám Angelo. Na cestě nejste nikdy sami, mám radost z každého setkání.
Článek sepsal Marek Jelínek http://kamazdojedeme.cz/
