Zkouším to znovu: „Je tohle mezinárodní přechod?“ (Na mezinárodním přechodu by vám měli umožnit zřízení víza, ale ne všechny k tomu jsou uzpůsobeny) „Ano je!“ „No tak prosím, chci tedy zařídit jedno vízum.“
Voják znejistí a jde si zavolat. Po pěti minutách přichází s mobilem v ruce, který mi podává. „Haloo? Tady Marek kdo tam?“ „Tady Abhdulah, pane Marek tady není možné vám dát vízum, musíte jet do Benapole u Kalkaty. Tam na tom přechodu my udělit víza no problem, jsou tam na to vybavený, easy.“ „Ale to je 550km přes celou východní Indii,“ vyděšeně vykřiknu! „Ano pane Marek, šťastnou cestu...“
Slečna ve vojenské uniformě na indické hranici si myslí, že v těch báglech mám bombu a chce po mě ať úplně všechno vyndám, i prestože jsem už dostal výstupní razítko. V tom exploduje moje doposud klidná povaha, a na vyklající se stůl před ní letí první bágl, pak druhý bágl a pak ten třetí se slovy, kterým by rozuměli i děti v Africe. Tímto se loučím jinak s docela hezkou Indií.
Na bangladéšské hranici je to klidnější, a tak po dvou hodinách výslechu na téma „co vlastně hodlám dělat v této zemi“ mě pouští přes všechny scannery. Welcome to Bangladesh, až v té euforii nechávám všechny svoje doklady a peníze u stánku s vodou, což mi dojde asi až po půl hodině jízdy na koloběžce. Ale Bangladéš překvapuje, když doklady a všechny zapomenuté věci najdu na svém místě u toho pána, u kterého jsem si kupoval vodu.
