Trojice realistů - já, Tomáš Kučera a Lukáš Dubský - od začátku vidí jako jedinou možnost lézt relativně bezpečnou cestou Tonyho Kinshofera z Diamírského údolí. Pak je tu čtveřice idealistů, ti si vytyčili variantu nesrovnatelně složitější- prvovýstup z Diamíru přes Mummeryho žebro. Cestu, která nese jméno legendárního britského dobyvatele, jehož tak nějak pochopitelně pro tu dobu stála život. Pochován patrně kdesi ve výšce kolem šesti tisíc metrů čeká na své následovníky již přes 120 let. Cesta stále nedokončena, výzva světových parametrů, ovšem, jak si všichni uvědomují, s minimální šancí na úspěch. Ale čtveřice Pavel Kořínek, Jura Domanský, Leoš „Drobek“ Husták a Jirka Janák si na ni (nejméně z tepla domova) věří. Čas plyne, emaily se hromadí, schůzky se opakují, kupují se letenky, jízdenky a tým formálně doplňuje dvojice skialpinistů Pavel Bém, Radoslav „Radar“ Groh. Sjet na lyžích Nangu je čiré šílenství. Ale nebyli by první, berou to pro sebe jako velkou výzvu. Pomocí internetové sbírky na poslední chvíli seženeme i dostatek peněz na expedičního dokumentaristu Máru Matloviče. Ať nám tu naši dovolenou pěkně nafotí a natočí a máme se doma čím pochlubit!
Pákistán rozhodně není zemí neomezených možností. Spíše je možností velmi omezených. Ve snaze ušetřit na letenkách odjíždíme s Tomášem a Lukášem a doprovodnou skupinou dalších pěti trekařů koncem června autobusem na letadlo do Londýna. Ach ten tunel! Nějaký vtipálek asi překousal kabely, vyhodil proud a na mnoho hodin zablokoval dopravu přes Kanál. Výsledkem je zpoždění osm hodin a my musíme koupit nové letenky. Bohužel časová ztráta a vysoké náklady posílají trekaře nemilosrdně domů a nás tři večerním letadlem nikoliv do Islámábádu, ale do jiné milionové pakistánské metropole Lahore, odkud je to do Islámábádu asi šest hodin autem. Na Lahore, mám dvě vzpomínky: ztratil jsem tu telefon a na parkovišti se nám tamní obchodník pokoušel prodat kobru…
Navečer se na hotelu v Islámábádu setkáváme s čekajícím zbytkem expedice a druhý den již vyrážíme na sever do vesnice Chillas. Spíše než převoz expedice to připomíná pašování. V Chillasu nás hned zavřou do hotelu hlídaném vojáky a nepustí nás ani na krok. Když se druhý den vydáme koupat do nedalekého veletoku Indu, máme ozbrojený doprovod. Pinkáme si volejbal, koupeme se, na dlouhou dobu poslední den v civilizaci. Ráno vyrážíme do vesnice Bunar a odsud následuje dvoudenní pochod Diamírským údolím do základního tábora. Je to pěkně zostra do kopce. Člověka až mrazí, když si uvědomí, že v roce 2013 tudy šla popravčí četa Talibanu pomstít smrt svého čelního představitele tím, že v základním táboře postřílí celou mezinárodní horolezeckou expedici, včetně dvou bratrů Slováků, jimž tam teď my neseme k upevnění pamětní cedulku….
Procházíme vesnicemi připomínající svým vzhledem dobu kamennou. Všudypřítomné děti dávají tušit, že tady rozhodně nehrozí údolí nikoho. Svým způsobem k tomu přispěla i tragická událost roku 1970, kdy místní lidé zachránili život Reinholdu Messnerovi, který po sestupu z Nangy bloudil sám, omrzlý, zdecimovaný, bez zahynuvšího bratra Güntera právě Diamírským údolím. Těžko by se mu podařilo přežít bez pomoci místních pastevců. Z vděčnosti Reinhold v údolí nechal například vystavět dětem školu.
Kráčíme směrem vzhůru, přespáváme ve vesnici Ser (2800m) a druhý den po několika hodinách stoupání přicházíme na úpatí nádherné louky plné trávy, potůčků a neskutečně pestré nabídky lučního kvítí. Ano, i tady ve 4 tisících metrů nad mořem. Trochu neobjevený ráj na zemi. Nad ním se tyčí k nebi táhlý hřeben Mazeno, který přechází do samotného masivu vysněné hory. Pod ustupujícími mraky Nanga Parbat naplno roztáhne svoje křídla a nám padá brada. Tady, na jejím úpatí, bude na příštích několik týdnů nás domov, bejzkemp, základní tábor.
