Belgičan, Íránec, dva Katalánci. Korejec Kim je celebrita, snaží se o dovršení Koruny Himaláje, už chybí jen Nanga. Má k ruce zkušeného Šerpu Sanua (x-krát na Everestu, Lhotse, Nanze atd.), který neúnavně preparuje cestu pro útok na vrchol, což se brzy mění na velký úspěch a Kim zve celou naši expedici na festival korejské kuchyně do útrob svých stanů. 14 osmitisícovek slezených, sám pořádně neví, co dál. Škoda, že mluví anglicky asi jako my korejsky. Personál kuchyně odpaluje na oslavu pár sebevražedných rachejtlí vlastní výroby a druhý den za svítání v táboře osiříme.
Aklimatizace je bolestná záležitost. Inspirováni několika předchozími expedicemi neběžíme hned na Nangu, ale prvotní přivykání hypoxii absolvujeme výběhem na sousední Ganalo Peak (6608m). Špatné počasí nám umožní bivak maximálně v 5500m. Kořen s Drobkem se doplazí skoro do 6 tisíc, kde stráví tři romantické večery, po nich následuje úprk do základního tábora. Teď už není kam ustupovat, jdeme na steč s naší královnou, volíme předem zamýšlenou Kinshoferovu cestu prvně prostoupenou v roce 1962.
Druhá část výpravy sice chce na vrchol jinou cestou přes Mummeryho žebro, ale pro aklimatizaci je pro ně Kinshofer též nutnost a jediná smysluplná varianta. Polezou tedy nejdříve s námi a pak se uvidí.
Cesta do C1 (4800m) je plná trhlin, rozvalin a pracujícího ledovce. Sněhu pramálo, spíš suť a kamení. Zhruba 3 hodiny nezáživného trápení se, než dorazíte pod skálu, kam teoreticky nedosáhnou laviny a nepadá moc kamení. Aklimatizováni na tuto výšku druhý den se svítáním míříme do C2 (cca 5900m). Výstup zahajujeme setkáním s lavinou. Tomáš na čele dostává pěkný příděl ledu na zátylek a na stehno, chvíli spekuluje o sestupu a léčení, ale nakonec přemáhá bolest a jde se statečně bít dalších asi 8 hodin cesty vzhůru. Svah se postupně napřimuje, led pokrytý firnem je vcelku příjemný terén, i když nekonečný. Navíc je zde krásně ukázána cesta lany z Kimovy expedice. To se bude hodit zejména na cestě dolů, říkáme si. Vychází slunce a začíná být i pekelné vedro. Kolem poledne přilézáme pod tzv. Kinshoferovy skály, výšvih pod C2. Jde asi o 200 výškových metrů poctivého šestkového lezení. Padají mi mačky, trápím se, přichází únava, jen ty skalky škrábu nahoru asi pět hodin, noční můra.
C2 je na krásném, leč dost nebezpečném hřebínku. Místo odhadem pro tři stany. A pokud přijde vichřice, tak by mohla v mžiku uvolnit místo pro tři další. Radek Jaroš vyprávěl, jak se zde šroubem kotvili přes podlážku stanu, aby je to neodneslo.
Naštěstí nefouká, ráno se probouzíme relativně ve formě a cílem je C3 někde kolem 6800 m. Jdeme v pěti lidech - já, Lukáš a Tomáš, za pár hodin nás dohoní i Radar a Bémič. Tomáš se pořád pere s následky nakládačky od laviny a chce se vrátit do stanu. Odlehčujeme mu batoh a Tomáš to přeci jen nevzdává a leze za námi. Úmorná dřina, dlouhé lezení v ledovo- firnovém svahu, přední hroty maček a lezecké cepíny si na mnoho hodin neodpočinou. Ve finále, když už si skoro myslíte, že jste v C3, začne sněžit, padne bílá tma, terén se narovnává a máte před sebou jako zákusek několikahodinové brodění v hlubokém sněhu. Trhliny radši nevnímáte, Radar si málem v jedné z nich pořídil nocleh. A pak zjistíte, že vlastně vůbec netušíte, kde ta C3 má být. Alternujeme, kopeme za soumraku a sněžení dvě plošiny na jakési skalce, výška 6830 m. Po více než dvanácti hodinách celodenní dřiny uleháme do stanu, nohy nám visí ve vzduchu, plošina není dost velká. Zbytky sil věnujeme vaření trochy čaje. Dovolená na horách, jak má být!
Druhý den ráno se probouzím ve stavu, jako bych se snad ani probudit neuměl. Brkám sám o sebe, zabalit si věci je nadlidský úkol, lehkost posledních dní skončila pohřbena neznámo kde. Stejně teď jen prcháme zpět do základního tábora. Já u sestupu několikrát usnu a válím se častěji, než stojím. Dva dny jako po deseti pivech na sluníčku. V C2 potkáváme Juru, Jirku a Drobka, jsou nám s aklimatizací v patách. Jen Kořen si pořídil housera a vyčkává v útrobách louky pod kopcem.
