Za pár dní přichází na satelitní telefon lehký příslib okna lepšího počasí, snad i pro vrcholový pokus. Opouštíme teplo základního tábora a neomylně míříme na steč do výšin nejvyšších. Míjíme C1, C2, C3, a za pár dní stavíme stan v C4 na dohled vrcholu. Je nás tu neuvěřitelných osm horolezců! Jen Jirka „pankáč“ Janák dostal v Kinshoferových skalách šutrákem a jeho snažení o vrchol vzalo konce ve zlomených prstech na ruce. Cesta se oproti aklimatizačnímu výstupu změnila, přibylo vodního ledu, což činilo lezení ještě o stupeň náročnější. Asi i proto se ne všichni v C4 cítí na další postup vzhůru. Jura a Drobek trpí prakticky celou expedici bronchitidou, navíc se patrně ne úplně dobře aklimatizovali. Je nám to všem ostatním líto, ale kluci po delší rozvaze a Drobkově krátkém výpadu k vrcholu, pragmaticky míří dolů. Zbylo nás šest a dva dny vytrvale čekáme na závan dobrého počasí. 19. července v půl šesté večer vylézáme z kutlochu já, Lukáš a Tomáš. Jiná šance nebude, musíme to zkusit. Že bychom se vrátili do základního tábora a šli třeba za týden k vrcholu znovu, to si nedokáže nikdo představit. Musíme teď´ vsadit vše na jednu kartu, bude jeden jediný pokus o vrchol. Slunce pomalu zapadá a my se šineme vstříc zápisu do historie (nebo aspoň do české wikipedie). Asi za 3 hodiny míjíme stany Kořena, Radara a Bémiče, kteří si ten den odnesli své přístřešky trochu blíže vrcholu. V tichosti pokračujeme dál, kluci nás beztak dohoní (což se pár hodin po půlnoci i stalo). Za svitu hvězd a luny hledáme cestu. Lehce bloudíme. V hloubi pod sebou vidíme světýlka bejzkempu. Dole jsou kluci s pakistánským personálem v duchu s námi, zapalují dokonce strážní oheň a posílají nám sílu.
Šlapeme celou noc, zima velká, ale bezvětří. Kolik náhlých změn počasí již pohřbilo sebelepší horolezce! Pokora v každém okamžiku je na místě. Hlava byla připravena na ledasco, ale cesta je nekonečná, hodiny ubíhají a stále vrchol v nedohlednu. Terén se boří, pití dávno došlo, teď už rozhoduje jen hlava. Ta mi říká: „Klid, to dolezeš“. Počasí je stabilní a jen fatální chyba by nás mohla připravit o vrchol. Tempo je ultra-šnečí, ale rovnoměrné. Je 11 hodin dopoledne. Poklekám, sotva popadám dech. Výš to nejde, jsme tu. To místo, kam otevřel cestu před 75 lety Hermann Buhl, teď patří na pár chvil i nám.
Kořen, který se z aklimatizace vlastně vydal rovnou na vrchol, Bémič a Radar, kteří nakonec vzdali touhu sjet Nangu na lyžích, pak Tomáš, já i Lukáš. Všichni jsme vytvořili do kupy údernou národní jednotku, která navýšila počet Čechů v historii na vrcholu Nanga Parbat z pěti na jedenáct!
Okamžik vskutku jedinečný, na tuhle chvíli nikdo z nás zřejmě nikdy nezapomene. Navzájem si gratulujeme a všichni víme, že cesta dolů bude další velká zkouška. Obleva, zásoby nového sněhu, vytáté kotvy s povětšinou korejskými lany, spousta lavin, hra kočky a šestice českých myší začala.
Únava po vrcholu je obrovská, dolujeme poslední zbytky ostražitosti a mentálních sil, když ty fyzické si už hora vzala. Sestupujeme a doufáme ve šťastný den. Každý si bojoval svůj vlastní zápas sám se sebou, ale navzdory intenzivní snaze Nangy nás pohřbít pod lavinami vše dobře dopadlo. Zbytek kluků z expedice nám jde naproti. Kousek pod C1 již čeká delegace s květinami, jídlem, čajem, voják strážící bejzkemp vystřeluje oslavnou salvu a snad ještě větší ránu způsobí ten kámen, co nám všem spadl ze srdce. Jsme opět na louce, slyšíme bučet krávy, hýkat osli a v duši děkujeme, že jsme si výlet nezošklivili žádnou tragédií. Na Mummeryho pilíř už nikdo nemyslí. Snad příště. I tohle bylo dostatečně šílené a buďme rádi za návrat do normálního života.
Z hory i podhůří si přinášíme mraky fotek a videí, teď přijde čas dokumentaristy Máry. Jestli se neustříhá k smrti, bude brzy jistě dokument jako víno!
A co nám hora dala? Příležitost. My ji využili a záleží na každém, kam ho to posune. Co nám vzala? Kořenovi asi vezme pár prstů, jinak snad naštěstí nic. Jen upevnila pokoru a radosti z každého dalšího rána. Život horolezce jde dál, další výzvy přijdou, nepochybujte. I když Nanga se bude těžko překonávat.
