A taky jako mávnutím proutku se dnes udělalo azuro. Stačil mi jeden den a 102 km, aby mě Kambodža přesvědčila, že to tady je fakt krásný. Je mi to mnohem bližší než třeba Laos a nebo zmiňovaný Vietnam, který na mě zapůsobil velmi uspěchaně. Lidé jsou všude hodní, ale občas mám pocit, že si drží na rozdíl od lidí z Bangladéše, nebo Indie odstup. To patří k této kultuře patří.
Za celou dobu v jihovýchodní Asii jsem nezaregistroval projev lásky dvou lidí a to jsem člověk velmi všímavý. Víte, my máme obrovské štěstí, že i přes ty všechny ideodeologie, které naší zemí prošly můžeme jeden druhému veřejně vyznat lásku. Dotýkat se navzájem, držet se za ruce a tak... V Laosu jsem všude viděl ty cedule se zákazem líbání! No...
Jsem vděčný za to, co máme a i když nadáváme na všechno kolem (a ano, je potřeba změny jako takové), tak si můžeme dělat v podstatě, co chceme. Ještě máme tu svobodu. Nenechme si ji nikým vzít. Já tu minulost v těch starších lidech vidím, cítím tu opatrnost a tyhle země si opravdu zažily ještě nedávno neskutečné masakry. Vždyť jen v Kambodže bylo popraveny 2 miliony lidí za vlády Pol Pota. O Vietnamské válce ani nemluvim. Paradoxem je, že spousta příslušníků tzv. Rudých Khmérů tady pořád sedí na vysokých postech...
V Kambodže mě privítaly prázdné regály, prázdné benzínky a dost špatné silnice. Jsme na tom ještě dobře, ale celkově ta změna musí jít od nás, od obyčejných lidí. No a takhle já si tu dneska přemýšlím... Ale musel jsem to napsat, i když se to třeba nemusí někomu líbit.
Prašná cesta se mění v solidní dálnici, a tak si to mašíruju, co to jde. Jakobych za sebou vůbec neměl přes 5000 kilometrů, prostě mi to jede, tak jako na začátku v Indii. Jestli to není náhodou tím, že celá Kambodža je jedna velká placka? Na silnici leží přejetí hadi, neuběhne ani chvíle, kdy jedu 18km/h a najednou had! Živý! Byla to taková rychlost, že jsem ho prostě přejel..ale lehce. Myslím si, že to přežil. Já taky, ač jsem ho další hodinu hledal na báglech.
Čím více krájím kilometry touhle zemí, vrací se mi vzpomínky na Indii. Pravidelné hloučky kolem mě. Smích. Osahávání mého (pro ně) skoro až vesmírného plavidla, které tu způsobuje takový rozruch, že všichni vytahují mobilní telefony a točí a fotí i za jízdy v protisměru.
Směju se. Aby ne, přijíždím ke svému dalšímu bodu k Angkor Vatu. Ten západ slunce působí až pateticky, jsem fakt tady. Plánoval jsem to před rokem a dnes jsem sem prostě přijel na koloběžce. Cítím už mírnou psychickou únavu, když vidím davy turistů s tabletama a selfie tyčema, ale mou zvědavost to stejně neodláká. Jsem rád, že jsem tady. Dělaj tu totiž dobrý palačinky s mangem!
Jsem kousek od Thajska. Má cesta se nachyluje k pořádnýmu finiši. Vůbec si neuvědomuju kolik toho mám za sebou, to jedině až když se podívám do mapy.
