Účelem mojí mise je seznámit se na místě s podmínkami, ve kterých naši psi budou pracovat. Zmapovat místa, kde Ecoguardi hlídají stáda slonů, tlupy goril a také jak zatím probíhá „boj s větrnými mlýny“, kterými jsou tu pytláci.
Rovníková Afrika na pobřeží Atlantiku mě překvapila na naše poměry relativně vlídným podnebím. Sice nás vedro praštilo do čela hned na letišti, ale přičítali jsme to spíše silně puštěné klimatizaci v přechlazeném letadle. Venkovní teplota ve výšce skoro 13 kilometrů byla -60 st.C. Jinak je tu vcelku příjemných 25 st.C, pod mrakem. Všude plno zeleně a žádná vyprahlá zem. Jen za těch 12 dnů nás třikrát přepadla silná bouřka.
Z Brazzaville nás čekal krátký let do Porte Noire, přístavního města, odkud jsme odjeli do Institutu Jane Goodall, největšího centra pro zabavené a zraněné šimpanze, kteří se zde nejenom léčí, ale vrací i do volné přírody. Vidět krmení těchto divokých zvířat byl neskutečný zážitek.
Po návštěvě kynologického centra jsme se vrátili letadlem do Brazzaville a odtud nás čekala několika hodinová cesta na sever na bázi Ecoguardů v národním parku Odzala Kokoua. Tady Martin na vlastní oči viděl v praxi, jak pracují i jím vycvičení detekční psi. Z autobusů jsme vytahovali buschmeat. Prý ohněm upravené maso divokých zvířat, čerstvě zabitého krokodýla, ale i malého, živého krokodýla a papouška Žako. S trochou nervů a vztekáním se museli cestující v autobusech dívat, jak jim toto maso pálíme. Ještě hůř na tom byl řidič kamionu, kde Ecoguardi našli pašované náboje.
Návrat asi 150 km do rovníkového města Macau na otevřené korbě Toyoty jsme přežili jenom díky kvalitní bundy od Husky. Na úzké lodičce přeplavat řeku, na motorce přejet dalších 15 km po prašné silnici a stojíme na bázi, odkud nás primatolog Emanuel vede do pralesa, kde bychom měli vidět tlupu goril. Z oblohy zmizely mraky a teploměr najednou ukazuje 35 st.C. V pralese je vcelku příjemně a po asi š kilometrech se průvodci zastavují, nasazujeme si roušky, moskytiéry a přes hradbu listů najednou, několik metrů od nás pozorujeme 19-ti člennou tlupu volně žijících goril. Neskutečný zážitek. Neskutečným zážitkem pak byla i cesta zpět. Trans Afrika Expres nás veze zpět do Brazzaville, cestou plno policejních kontrol, z krásného asfaltu je najednou rozbitá polní cesta, z amplionů řvou africké klipy natáčené v Americe. Let domů, přes Paříž a Vídeň proběhl už relativně v klidu.
Konečně je čas v klidu přemýšlet. Ve své podstatě budou hlavní překážkou ve využití mantrailingových psů finance. Pokud je národní parky, nebo Institut Janne Goodall sežene, mají se pytláci na co těšit. Pokud by to všechno vyšlo a já se tam vrátil, nepodcením přípravu. Máte se na co těšit. Vezmu si vše náhradní a nebudu si to tam muset prát.
Článek byl sepsán ve spolupráci s Daniel Karták a www.pohresujeme.cz
