Cestujeme jen se dvěma batohy od Husky.cz. Já mám batoh Scape na 38l a Miro má batoh Sligh z důvodu rovných zad, kam může uskladnit notebook a zároveň ho v půlce nezlomit. Tudíž, co se týče oblečení, byl požadavek jasný. Co nejskladnější a co nejlehčí. Šlo jen o tu cestu tam a zpět. Abychom na ní nezmrzli a jelikož odlet byl z Mnichova, kde bylo v tu dobu mínus pět a ještě k tomu jsme měli přestup v Pekingu, kde bylo mínus dvanáct, neuměli jsme si dost dobře představit letět třeba v kraťasech.
První facku dostaly naše bundy (Skaly - Katka, Sally - Miro) už v autobuse směrem na letiště. První sedačky a druhé patro autobusu rovná se ledová klimatizace hned z první ruky. Proč, když venku je mínus jeden stupeň? No nic, přikryli jsme se tedy bundami... Musíme uznat, že co bylo schované pod bundou, to si mohlo pískat. Sami jsme kroutili hlavou, jak nás můžou bundy takhle zahřát a zároveň být tak neskutečně lehké a malinké, když se složí.
Druhá facka nastala v pět ráno v Mnichově, kde jsme měli pocit, že nám mrznou i řasy na očích. A letištní hala byla opravdu super. Pokud jsme chtěli do restaurace, museli jsme jít venkem. Ale i to jsme ustáli.
Velký zlom nastal po přistání v Pekingu. Byli jsme opravdu optimističtí, když jsme věřili, že za ten den zvládneme Čínskou zeď.
A taková zajímavost, pro nás nečekané zjištění... co je americké, nefunguje. Internet, Google, Fb ani Messenger, e-mail, mapy, Seznam, Wikipedia, YouTube, prostě vše je cenzurováno. Vláda ČLR nemá ráda nic, co není pod její kontrolou, tak to radši zablokovali. Číňané mají své aplikace, svůj svět a tam si žijou. Taky jich je tam skoro 22 milionů. Takže jen dostat se z letiště nebyla vůbec žádná legrace.
Rozhodli jsme se vydat ven na průzkum. ,,Au, to bolelo.” Zima se nedala snést a my po dvou minutách hodně rychle běželi zpátky do letištní haly. ,,To nedáme.” No, přeci jen jsme oba velcí optimisté, takže jsme si šli sednout do kavárny, načerpat energii a že to zkusíme znovu, až vyleze sluníčko. ,,My to přece dát musíme.” Alespoň něco jsme z Pekingu chtěli vidět, i kdyby jen zajet do centra. Naše pokusy vylézt ven proběhly od té doby ještě šestkrát, ale po reálném uvážení jsme zhodnotili, že to nemá cenu a třeba cestou zpátky, až zase budeme v Pekingu přestupovat, bude i lepší počasí a něco tam i poznáme. Dopadlo to tak, že jsme se vydali do hotelu, jelikož od pěti ráno do půl druhé dalšího rána bylo ještě dost času. To by ale nesměli mít hotely matoucím způsobem zobrazené na mapě kdekoliv okolo letiště a třeba i na runwayi. Což jsme později zjistili, když nám slečna řekla, že vybraný hotel je opravdu daleko a ne přímo u letiště. K hotelu jsme to ve skutečnosti tedy měli nakonec 21 minut pěšky. Prsty, které držely tašku a nemohly být schované v rukávu ztratily tak na půl hoďky cit a o obličeji ani nemluvě. Díky díky za to oblečení, jelikož Miro by byl schopen jet klidně v tričku s krátkým rukávem. Víc přece nepotřebujeme. Jenže to bychom nesměli přiletět do Vietnamu a koupit si v Hanoi motorku, na které máme bezpečně otestovanou i větru odolnost oblečení a geniálnost našich batohů. Ale o tom zase příště.
Za článek děkujeme Chilloutrip
