Další, protože jsem už jednu absolvoval a to v roce 2017, kdy jsem na těžkým GSu dojel z Čech až do Mongolska. Jenomže jsem tenkrát dost pospíchal a de facto jsem zeměmi jen projížděl. A tak jsem si na konci roku 2018 řekl, že je na čase vyrazit znovu. Pomaleji, extrémněji a dál. Proto jsem prodal svoje milovaný GSo a dojel si pro zánovní KTM. Měl jsem pár měsíců na přípravu a skoro žádný peníze na účtu a proto jsem dal na Vánoce výpověď z mého pražského bytu a šel bydlet do Holešovic na hostel. Do toho jsem prodal úplně všechno co jsem měl a šetřil každou korunu. Nesmím ale ani zapomenout na to, že se mi podařilo získat nějaké sponzory na cestu, kteří mi poskytli materiální veci nebo slevu na jejich produkty - bez nich by to vůbec nešlo!
Když jsem pak 1.června odsvědčil na bratrově svatbě a následný den vystřízlivěl, mohl jsem si odpoledne konečně zabalit a další den ráno vyrazit na cestu! Na cestu které původně měla končit až v Magadanu! To, že nakonec nic nevyšlo podle plánu je někdy možná ještě lepší, než když vše šlape jako hodinky. Ale pojďme začít pěkně od začátku.
První dny jsou ve znamení polykání kilometrů na Polských dálnicích a ohlušujícího zvuku mojí motorky. Když večer sundám helmu a chystám se kempovat tak mi v uších hučí jako kdyby mi u hlavy vybouchnul granát, ale snad si uši časem zvyknou. Cesta Polskem a Pobaltskými státy není zrovna nijak zábavná, rovina a sem tam nějaký malý pahorek, les a zase rovina.
Nuda, nuda, šeď, šeď vybaví se mi hláška Míry Bosáka při průjezdu Litvou a Lotyšskem, naštěstí ale už nejedu sám a připojuje se ke mně na Sibiřskou část Marek Havlíček na svojí Husquarně 701 upravený od Rada Garage a tak pokračujeme na Moskvu ve dvou. Když přijíždíme na Lotyšské hranice, vše proběhne hladce, ani nepředbíháme a za 20 minut můžeme pokračovat na Ruskou stranu. Tam už to to hladké není, předjíždíme za né moc milých pohledů celou frontu a stavíme motorky přímo před okénko. Každý dostaneme talonček a obíháme povinné formality na Ruských hranicích. Vše jde celkem pomalu a dávám se do řeči s motorkářemi z Německa, kteří mají namířeno na Pamír a akorát se chystají opustit hranice “My tu jsme dneska od dvanácti, to znamená něco přes 8 hodin. Celou frontu jsme vystáli, a pak na tři hodiny přestaly fungovat počítače. Ono se může na motorce předbíhat? “ Říkám mu s chápavým pohledem, že je to takový malý nepsaný pravidlo… upřímně si nedokážu ani představit čekat na hranicích 8 hodin v 35 stupních. My nakonec na hranicích trávíme celkem 2 hodiny a už za tmy pokračujeme do nejbližší gastinice. Je 12 večer a hned potom co si paní na “recepci” okopíruje úplně všechny stránky pasu padáme únavou ve smradlavém pokoji do postele.
Pokračování příště.
Sepsal Ondřej Vlk
Přečti si pokračování:
Ondřej na cestě do Magadanu - část 2.
Ondřej na cestě do Magadanu - část 3.
Ondřej na cestě do Magadanu - část 4.
Ondřej na cestě do Magadanu - část 5.
Ondřej na cestě do Magadanu - část 6.
Ondřej na cestě do Magadanu - část 7.
