Když se usadíme u vedlejšího stolu začne skupinka mladíků na balalajku a přitom zpívají gruzínské písně. Depka z předešlých dní je pryč a já vím, že si Gruzii fakt maximálně užiju!
Jenomže hned druhý den se mi nálada zase zhorší. Jedu totiž po nové asfaltce ke kostelu Kazbegi, po cestě která je úplně nová a končí až přímo před kostelem, kde je navíc i obrovské parkoviště pro turisty - plné! Jsem naštvanej. Z tohohle ikonickýho místa, kam ještě minulý rok vedla hodně náročná offroadová cesta a díky ní se tam jen tak někdo nedostal se stala turistická atrakce nadruhou. A tak jedu radši do hor a do míst kde snad tolik turistů není. A najít takový místo už je trochu horší, protože se z Gruzie stává až příliš objevená země, kde se hojně staví nové asfaltky a připravuje se na to až se z ní stanou druhé Alpy.
V Gruzii mám v plánu zdolat cestu do Omala, jelikož když jsem byl před dvěma lety poprvé v Gruzii tak jsem se z cesty do Omala téměř doslova posral a v půlce to otočil. Jde totiž o jednu z nejnebezpečnějších cest na světě, kdy celá cesta je nad propastí vysekaná ve skále a stačí malá chyba aby se člověk zřítil dolu. To, že je tak nebezpečná dokazuje spostu hrobečků a pomníků podel cesty. Kupuju tak v poslední vesničce před začátkem stoupaní kvalitní jednovrstvý toaleťák a vydávám se zdolat gurzísnkou cestu smrti. Hned za vesnící se ukazuje pár nebezpečných úseků, ale já vím, že to nejhorší ještě příjde. Mýlím se! Tentokrát je to nakonec v pohodě, nemám strach a cestu zdolávám úplně v pohodě - jak spousta nových zkušeností změní úplně vnímaní a jistotu na motorce. Nahoře ten výhled opravdu stojí za to! Když potom přejedu vrchol hory, krajina se rapidně změní a já se dostávám pomalu do Omala. Potkávám pár turistů a mířím dál až úplný konec cesty - až do osady Girevi, kam vede cesta přes dva velké brody a tak tu téměř není ani jedna turistická noha. Jsem tu skoro sám a všude kolem mě jsou jen hory a xset let staré pevnosti. Jsem v ráji! Poslouchám soundtrack od Pána prstenů a připadám si jako Frodo. Směju se na celé kolo a jsem štastnej jako blecha! Je to tu fakt úžasný a nakonec v osadě Girevi trávím ještě další dva dny, kdy se jen poflakuju po osadě, fotím a užívám si krásy hor. Nic mi tu opravdu nechybí.
Po úžasných třech dnech v horách se z Tušetie vydávám do Svanetie a chci si zopakovat krásnou cestu, která vede z Lentheki ho Ušguli. Když se o plánu zmíním na mých facebookových stránkách přichází mi zpráva od Jirky Erbena, jestli si s ním a jeho kamarády nechci dát v Lentheki pivo jelikož mají na následující dny úplně stejný plán. A tak upaluju za klukama do Lentheki a vůbec nevím co čekat, protoze jsem se s klukama nikdy v životě neviděl. Nakonec si už po půlce piva s klukama fakt rozumíme a celej večer je hrozná sranda. Do Ušguli pojedeme společně! A tak s Davidem, Petrem a Jirkou ráno usedáme na motorky a míříme do jednoho z nejhezčích míst v Gruzii.
Sepsal Ondřej Vlk
Přečti si další díly:
Ondřej na cestě do Magadanu - část 1.
Ondřej na cestě do Magadanu - část 2.
Ondřej na cestě do Magadanu - část 3.
Ondřej na cestě do Magadanu - část 4.
Ondřej na cestě do Magadanu - část 5.
Ondřej na cestě do Magadanu - část 6.
Ondřej na cestě do Magadanu - část 7.
Ondřej na cestě do Magadanu - část 8.
