Budík zvoní v 9 hodin ráno. Na to že jsme tak vysoko se docela dobře spalo, asi čtyři hodiny spánku. V campu potkáváme pár Čechů, kteří říkají, že se zítra ve dvě ráno pokusí vylézt na summit. Z Nida je to zhruba 1 600 m výškových, což není vůbec málo. Navíc za silného větru to není moc reálné. Údajně by počasí mělo vydržet do zítra do odpoledne. Jelikož se pár Poláků a Argentinců chystá summitovat z campu Colera (poslední výškový tábor 6 000 m), rozhodli jsme se, že se tam přesuneme taky. Pouze s nezbytným vybavením a jídlem pro případný výstup na vrchol další den.
Kolem čtvrté odpoledne vyrážíme do campu Colera. V této výšce už opravdu brutálně fouká a postavení stanu v těchto podmínkách je takřka nadlidský výkon. Uvnitř stanu musíme podpírat stěny, abychom zamezili jeho případnému zborcení pod silným náporem větru. Zcela vážné přemýšlíme, že stan zase sbalíme a sejdeme zpátky do Nida. Kdyby nápor větru uprostřed noci náš příbytek zbořil, nevím, jak bychom se v -35°C a takovém větru přesouvali dolů. Šimon má stále problémy s hlavou a břichem a stále si pohrává s myšlenkou sejít do Base Campu pro chybějící bomby a lepší aklimatizaci. To by ale znamenalo další 3-4 dny, nemluvě o hromadě další dřiny a energie.
Vycházím ven a vidím guida s vysílačkou, jak se snaží spojit s Nidem. Říká, že v půlce noci by měl vítr klesnou o cca 20 % a že by raději vyráželi na summit kolem páté hodiny ráno. Z důvodu silného větru a rizika omrzlin budou ale vyrážet až za úsvitu slunce. Počasí by se prý mělo horšit až zítra k večeru. Informace předávám Šimonovi a shodujeme se na tom, že zítra v šest vstaneme, zhodnotíme počasí, náš stav a rozhodneme, co dál. Tavím sníh a snažím se Šimona zavodnit horkým tangem. Chci, aby se mu udělalo lépe a ráno byl ready pro výstup.
Je nutné zmínit, že opravdu nejsme moc aklimatizovaní. Ono za 7 dní se člověk do 7 000 m snad ani aklimatizovat nemůže. Jelikož je zde v následujících dnech reálné nebezpečí špatného počasí, rozhodujeme se podstoupit riziko a pokusit se o výstup na vrchol.
